Další informace

Nahoru

Historie ZZS na Rokycansku

ZZS součástí ARO odd. nemocnice Rokycany od jejího založení až do r. 1994, kdy došlo k delimitaci a vzniku ZS v okrese Rokycany jako samostatného subjektu s výjezdovým stanovištěm v Rokycanech mimo areál nemocnice (1.7.1994). 1.2.2001 otevřeno druhé výjezdové stanoviště v okrese a to z Radnicích. V lednu 2003 převod ZZS Rokycany pod ZZS plzeňského kraje.

Samostatná zdravotnická záchranná služba vznikla v okrese až deliminací z nemocnice s poliklinikou k 1. červnu 1994.

Již předtím však na Rokycansku jezdily vozy rychlé pomoci. Náš okres byl po Praze a Brnu první v republice. V roce 1963 byl Mudr. Antonín Singer pověřen ředitelem OÚNZ stálým dozorem nad zdravotním školením řidičů DZS, nad sterilitou a doplňováním materiálu.

Funkce ústavního anesteziologa, jehož povinností bylo také metodicky vést všechny lékaře a zdravotnické pracovníky OÚNZ v resuscitaci a metodicky pečovat o práci a vybavení vozu rychlé pomoci, byla vytvořena od 15. října 1963. Pověření tehdy podepsal ředitel OÚNZ Karel Východský a ředitel NsP Vlastimil Dyrhoň a do výkonu již tehdy byli zařazeni čtyři lékaři chirurgického oddělení Mudr. Cvalínová, Mudr. Fluxová, Mudr. Řeslová a Mudr. Spurná a dva lékaři 1. vnitřního oddělení, kdy se vždy ve dvojici střídali Mudr. Lochmanová, Mudr. Wunschová a Mudr. Zeman.

V letech 1964 - 1966 se začaly projevovat nedostatky v první pomoci a transportu pacientů v akutním stavu. Proto také v souladu s tehdejšími možnostmi od 1. října 1966 vyčlenili v NsP Rokycany jeden sanitní vůz výhradně pro pohotovost pro přepravu nemocných s akutním ohrožením života. Vůz byl vybaven svépomocí a šlo nejprve o vůz IMV(6), později vůz Škoda 1203. Z počátku byl vůz obsazen jen řidičem zvlášť doškoleným v první pomoci a obsluze přístrojů a předpokládalo se, že lékařský doprovod zajistí obvodní lékař, který nemocného ošetřoval jako první. Pohotovost vozu byla nejprve zajišťována jen v dopolední směně, dvousměnný provoz byl zaveden pak až od 1. ledna 1968.

Jelikož se počet zásahů zvyšoval, což znamenalo dosti velkou zátěž pro sloužící poliklinické směny obsazovány sekundárními lékaři těchto oddělení, takže na obvodní lékaře zbyly již jen směny odpolední. Po třech měsících situace nazrála již natolik, že bylo možno organizovat záchrannou službu pod názvem „Vůz rychlé pomoci“ samostatně tak, že posádku pak tvořil řidič a lékař určený ze sekundárních lékařů všech oddělení nemocnice s provozním rozsahem 7 - 21 hodin. Není třeba dodávat, že všichni tito lékaři museli projít školením zaměřeným na postup a zásady akutní a transportní lékařské pomoci.

Rozvoj anesteziologie pak umožnil zvýšením počtu lékařů v oboru vytvořit okruh pracovníků, kteří se záchrannou službou blíže zabývali. Službu pak mohli zajišťovat již lékaři z ARO s několika dobrovolníky. Došlo ke zvyšování úrovně zásahů, k čemuž přispělo také zavedení přenosných radiostanic Fremos od června roku 1968 a Tesla VXN 101 od března. Zajímavý je i pohled na tabulku rozboru zásahů vozů rychlé pomoci od března 1972 do února 1973, která je součástí článku Mudr. Dyrhoně a Mudr. Singera. Za toto období byla posádkami vozů rychlé pomoci například na chirurgické oddělení předáno 257, na vnitřní oddělení 297 a na ostatní oddělení 149 pacientů. Pokud jde o zbytečné zásahy, těch bylo 106. Ve dvaatřiceti případech se nepodařilo postižené osoby zachránit.

S platností od 1. ledna 1973 byla služba rozšířena z pracovních dnů i na dny pracovního volna a byla o hodinu prodloužena. Praxe pak ukázala také potřebu zřídit několik lůžek, která by byla organickým pokračováním ošetření zahájeného posádkou vozu rychlé pomoci a u nichž by byl kdykoli personál připraven k převzetí nemocného. První taková lůžka byla určena na chirurgickém oddělení, kam zkušebně od ledna 1967 do listopadu 1968 byly přijímány kromě úrazů a pooperačních stavů i intoxikace, některá kóma a styčné případy chirurgicko-internistické, vyžadující intenzivní léčbu. Stavební úpravy si pak vyžádaly vynucenou přestávku. Během let byly získány i potřebné přístroje dostupné na domácím trhu jako ventilátory, přenosný defibrilátor, Stimucard, šestimístný monitorovací systém Univit, přenosné EKG – přístroje, resuscitační lůžka atd. Po stavebních úpravách pro potřeby monitorování byl provoz obnoven od poloviny ledna 1972. Provoz anesteziologicko-resuscitačního oddělení s využitím i pro centralizovanou intenzivní péči ostatních oddělení byl pak zahájen 1. září 1972 na základě obdržené výjimky od tehdejšího ministerstva zdravotnictví. Praxe pak ukázala správnost rozhodnutí tehdejšího vedení nemocnice.

Antonín Singer-zakladatel záchranky Rokycany

Zpočátku byl pro rychlé ošetření a převoz vážných zdravotních stavů vyčleněn pouze jeden sanitární vůz. Jeho posádku tvořil nejčastěji řidič a popřípadě doktor. Vše to začalo kolem roku 1966. Vzpomínám na obětavého řidiče, dnes již zesnulého p. Eismanna, který byl schopen pro záchranu člověka riskovat i vlastní zdraví a život. Mám stále ještě v paměti, jak vlezl do septiku a zachránil tak muže otráveného plyny. Přestože se sám nydýchal, dokázal ho ještě dovést s vypětím sil do nemocnice. Kromě zachráněného pak musel být hospitalizován i on. Byl zkrátka záchranář tělěm i duší.

Při diskuzích kolem vozů rychlé pomoci vyplynula i starost, jak nejlépe skloubit transport a příjem postižených. Tehdejší normy a předpisy tuto věc neřešily a bylo neekonomické v menších místech držet pohotovost, tak jak tomu bylo ve velkých aglomeracích. Jako nutnost jsme tehdy viděli, aby vůz rychlé pomoci vyjel do tří minut po zavolání a aby minimální okruh dosahu byl kolem pětadvaceti kilometrů. Palčivým problémem bylo i vybavení vozu VRP přístroji i léčivy.

Při zpracování výhledu na potřebnost záchranné služby jsme vycházeli také z tehdejšího záměru vlády budovat trasu dálnice Praha-Plzeň v blízkosti rokycanské nemocnice. Bylo nám nad slucne jasné, ža krátká přípojka by učinila z NsP Rokycany nejrychleji dosažitelné zdravotní zařízení v případě dálničních nehod.

Zkušeností z výjezdů záchranné služby nám již od počátku ukazovaly potřebu rozšiřovat mezi občany zásady první pomoci, aby byl vyplněn čas do příjezdu vozu rychlé pomoci. Konkrétně šlo o propagaci a učení řízeného dýchání z úst do úst, nepřímou masáž srdce a základní zásady protišokové prevence.

O tom, že jsme vykročili správným směrem, svědčí díky včsné resuscitaci nejeden zachráněný lidský život. Mám v paměti případ, kdy došlo k zasažení mladého muže elektrickým proudem a následné zástavě srdce. A nebýt tehdy včasné pomoci mistra, neměl by vůz rychlé pomoci koho zachraňovat. Jelikož provoz záchranné služby dovolil tehdy i zařazení převozů překotných porodů, podařilo se nám prakticky vymýtit porody během převozu.

Výbava vozu rychlé pomoci byla taková, jakou dovolily finanční možnosti. Díky úsilí Mudr. Dyrhoně byly vozy později vybaveny vysílačkami, což umožnilo posádce cestou komunikovat s dispečinkem. Se stejným úsilím jako VRP se rozvíjela biochemická laboratoř i resuscitační lůžka, která byla postupně vybavována novými přístroji a monitory. Bolavou stránkou však byla kvalita sanitních vozů. Nevyhovovaly totiž jízdními vlastnostmi ani prostorově. Sbírat zkušenosti k nám tehdy jezdili lékaři z jiných nemocnic, kde uvažovali o vybudování záchranné služby.

Co znamená podpora ze strany vedení se plně ukázalo po odchodu ředitele OÚNZ Mudr. Východského. Jelikož jeho nástupce neměl pro naše plány pochopení, došlo ke zpomalení rozvoje záchranné služby v Rokycanech. Sám jsem to nakonec neunesl a odešel od rozdělané práce. O to víc mne dnes těší, že se primitivními začátky, pro které by se hodil termín „záchranný pravěk“ znovu ožilily a daly nám po létech za pravdu.

Záchranná služba si našla své místo v systému zdravotnictví a přiznám se, že dnes trochu závidím pracovníkům zdravotnické záchranné služby jejich vybavení vozidla, spojení i fakt, že mají k dispozici vrtulník. Přeji jim všem, aby se stejnými pocity jako já dnes se na svoji práci podívali po třiceti letech.