Aktuálně 2020

Naše glosa: Češi se od zjara změnili. Pociťují to i záchranáři

V březnu přišlo něco, co nikdo z naší generace dosud neznal. Pandemie.

Popravdě, čekal jsem spíš, že se dožiju války, než smrtícího čínského viru. A právě proto Češi okamžitě poslechli: Nasadili roušky, které si jako jediný národ na světě sami ušili, ze starých košil a povlečení. Šil, kdo měl ruce - od důchodkyň po Lucii Bílou. Doslova jsme hltali pokyny epidemiologů – náměstí byla zcela prázdná, v obchodech pár lidí, aut na silnicích tak málo, že možná počet „uspořených“ obětí z autonehod převýšil počet pacientů, kteří zjara zemřeli s covidem. Záchranáři dostávali denně doslova kilogramy ovoce, restaurace přivážely zdarma jídlo, potravinové velkosklady energetické nápoje. Česko zalil strach z neznámého, ale také obrovská vlna solidarity. Táhli jsme za jeden provaz, a proto vše zvládli jako jedni z nejlepších na světě. Dokonce jsme se dočasně bez velkého odporu vzdali i práva snad nejcennějšího (a těžce nabytého) – vycestovat z republiky.

 Dnes je situace jiná, byť je nemocných stokrát více. Strach z neznámého pominul. Lidé už se nebojí nakupovat, chodili by klidně dál zřejmě i do kin a divadel. Nechtějí se podvolit opatřením, z nichž některá jim připadají úplně zbytečná, neřku-li hloupá. Demonstrují. Zdravotníci už nedostávají potravinové balíčky, ale jsou spíš terčem nadávek – proč jste přijeli tak dlouho, proč nejdu v nemocnici na řadu okamžitě. A proč si musím ve vchodu měřit teplotu, když mě záchranka přivezla s bolavými zády... Že jsou mezi zdravotníky tisíce nakažených, a ten zbytek doslova padá na hubu, už nikoho nedojme. Ztratili jsme zábrany, chuť bojovat a mnozí i poslední zbytky jarní morálky.

 Sám jsem si první roušky koupil na jaře roku 2018. Před cestou do Hong Kongu. Ne že bych měl strach z nějaké nákazy, ale abych tak řečeno kulturně splynul. Samozřejmě jsem je nepoužil, a balíček s pěti kousky pořízený za 19,90Kč měl o dva roky později cenu zlata. Ale jednoho jsem si všiml – pokud někdo v Asii masku nosil, pak to byli mladí lidé – středoškoláci, vysokoškoláci, lidé do třiceti. Aby ochránili staré a nemocné, kteří se obvykle v tom vedru a příslovečné vlhkosti v rouškách nedusili. Obrovský znak asijské ohleduplnosti. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že se rouška stane nejskloňovanějším českým slovem, hned po slovu COVID.

 A tím to možná je. Člověk nic nevydrží dlouho, a časem si zvykne na všechno. Můj známý s oblibou říká, že si Židé zvykli i na koncentrák. Tak jsme si všichni zvykli na covid. Zřejmě i tím, že nás média už víc jak půlrok nekrmí ničím jiným. Otevřu Seznam, a pět ze sedmi prvních zpráv je o pandemii. Kolik se ten který den nakazilo lidí, vidím ještě nad předpovědí počasí. Otevřu noviny – covid. Otevřu bulvár – covid. Tady se obvykle dočtu, že se fááákt nejedná o rýmičku (to jsem do teď něvěděl…) , neboť ta a ta česká, americká či bulharská celebrita musela být tři dny v posteli, trpěla jako při waterboardingu a zhubla dvě a půl kila. Ještěže nemám televizi! Já vím, že covid u mnohých není rýmička, a také vím, že ohrožené je třeba chránit. Jako to dělají Asiaté, tak nějak sami od sebe.
 
 Narozdíl od jara je roušek dost. Pravda, ta „moje“ pětice už nestojí dvacku, ale stovku. Covid už není strašák, ale byznys. Byznys s neštěstím. Když výhrůžky nezabírají, pojďme to ještě zkusit my. Být znovu solidární. I bez hesel, že spolu to zvládneme. Budou dušičky. Tentokrát zas „jiné“, podobně jako Velikonoce. Zůstaňme lidmi, ať se pak za sebe nad hroby svých rodičů a prarodičů nemusíme stydět. Těm, co měli přijít, a nepřišli, natruc.

Text: Vítězslav Sladký

Ilustrační foto: Archiv ZZS PK 

• Předchozí
• Následující